Krev a slzy - 1. kapitola

Už zase, ostatně jako každý jiný rok, začínala tradiční hostina, která měla přivítat nové i stávající žáky do nového školního roku. Ředitel školy povstal, aby si sjednal klid, a s mírným úšklebkem sledoval, jak se žáci jen s velkou neochotou a hromadou nadávek odtrhávají od svých talířů.
„Rád bych vám někoho představil,“ začal profesor Brumbál svůj proslov. Pozorně přejel pohledem Zmijozelský stůl a pak na někoho kývl. Za chvíli se hned vedle něj objevila mladá dívka.
„Tak tohle je Susan Soluová a jak už jste si jistě všimli, klobouk jí přiřadil k Zmijozelu.“
Všichni zmijozelští začali nadšeně tleskat. Brumbál je chvíli nechal a poté pozvedl jednu ruku a celý Zmijozelský stůl se kupodivu okamžitě utišil.
„Její sestra, Samantha, tady bohužel není. Měla by se však dostavit už zítra, tak jí prosím přivítejte se stejným nadšením, i přesto, že jí klobouk poslal... do Nebelvíru!“ Tentokrát to byli nebelvírští, kteří tleskali a snažili se všemožnými zvuky dát najevo svou radost.
„Můžete se dát do jídla,“ dodal ještě přes obrovský hluk, který po jeho slovech jenom zesílil.

„Draco, na co myslíš?“
„Já?“
„Ne, asi ten za tebou,“ pousmála se Pansy a sledovala, jak se Draco demonstrativně otočil za sebe.
„Hmm...“
„Co hmm? Už jsi viděl tu novou?“
„Susan?“
„No jasně!“
„No a?“
„Byla pěkná... doufám, že tě nezláká svou americkou krásou.“
„Ona je z Ameriky?“
„Jo. Hele, Draco... co ti je?“ Pansy po něm vrhla starostlivý pohled a napjatě čekala na odpověď. Té se však nedočkala. Draco jen mávl rukou a zamířil pryč.
„Omluv mě,“ zašeptal a vyšel pryč ze společenské místnosti.

Toulal se dlouhými chodbami a přemýšlel. Celý jeho život stál v podstatě za nic. Otec mu neustále něco nakazoval, matka na něj v jednom kuse řvala a Pansy z něj udělala živou loutku, se kterou se promenáduje po škole.
Prošel kolem velkých dřevěných dveří a až teď si uvědomil, že se nachází u kabinetu profesora Snapea. Zastavil se a chvíli zamyšleně zíral na dveře. Pak k nim přistoupil a tiše zaklepal. Nikdo neodpověděl. Otočil se a už chtěl odejít pryč, když v tom se ozvalo: „Dále.“
Draco se otočil zpátky ke dveřím, stiskl kliku a pomalu je otevřel. Ocitl se v tmavé místnosti s hromadou lahviček a kbelíků. Uprostřed toho všeho haraburdí seděl profesor Snape a něco si psal do velké tlusté knihy. Draca napadlo, že by to mohl být deník, ale raději tu myšlenku rychle zahnal.
„Co potřebujete?“
„Nic, jen jsem šel kolem, tak jsem si říkal, že bych se zastavil.“
„Nic?“
Draco při pohledu na profesorův tajemný výraz v tváři polkl na prázdno. Něco tušil. Určitě něco tušil, jinak by se tak blbě neptal.
Draco popošel pár kroků směrem ke Snapeovi a pevným hlasem odpověděl: „Nic.“
Profesor zavřel tlustou knihu, kterou měl před sebou, a pozorně si Draca prohlédl.
„Když nic, tak nic,“ pronesl sarkasticky a v jeho očích se zablýsklo. On to věděl, věděl to až moc dobře.
„Vy to víte,“ zašeptal Draco.
„Co jako?“
„Co se se mnou děje...“
„Ano, vím to... kupodivu... sám jste se mi kdysi svěřil.“
„Vytáhl jste to ze mě násilím!“ zavrčel Draco.
„Možná, ale to už nikoho nezajímá.“
„Mělo by.“
„Nechte toho, už je to za námi.“
„Za vámi možná...“
„Draco... pořád je lepší, že jsem to zjistil já a ne pán.“
V Dracovi zatrnulo. To bylo to, čeho se nejvíc obával.
„Ne, neřeknu mu to...prozatím...“
Draco se zadíval svému profesorovi do očí. Snažil se vyčíst alespoň něco, ale profesorovy oči byly stejně chladné a neproniknutelné, jako vždy.
„Myslím, že byste měl jít. Za chvíli bude večerka.“
„Ano, pane...“

„Kdes byl?“
„Pryč.“
„Draco, mohl bys mi...“
„Ne, nemohl. Prostě jsem se byl projít, stačí?“
Pansy si povýšenecky odfrkla. „Poslední dobou jsi nějaký jiný.“
„Poslední dobou? Je to teprve den, co mě vidíš po prázdninách.“
„Co se to s tebou stalo?“
„Jak to myslíš?“
„Jsi divnej.“
„Protože se s tebou nemuchluju na každém rohu?“ zeptal se otráveně.
„Dráčku...“
„Neříkej mi tak, nesnáším to.“
„Vždycky jsi to miloval.“
„Hmm...“
„Draco! Prober se a řekni mi, co se děje!“
„Neděje se vůbec nic!“
„Aby se o tom nedozvěděl otec.“
Draco se zarazil. „A co by se jako měl dozvědět?“
„Že mě už nechceš a chystáš se zradit rodinu.“¨
„Já se nikoho zrazovat nechystám. Jen mi není dobře, takže mě prosím omluv, jdu si lehnout.“
Pansy se zvláštním výrazem v tváři pozorovala, jak Draco odchází pryč do chlapeckých ložnic.

„Ahoj miláčku!“ zavolala na Draca Pansy, jakmile ho spatřila. Práve si sedal ke stolu a vedle něj nebylo žádné volné místo a tak Pansy spěšně vyhodila nějakého prvnáčka a sedla si po Dracově levici.
„Ahoj...“ pozdravil suše a začal se rozhlížet po stole, kde je něco dobrého k snědku.
„Přišel jsi pozdě.“
„Zaspal jsem, to vadí?“
Pansy protočila oči v sloup a dál se dloubala ve svém zeleninovém talíři. Draco se ještě chvíli rozhlížel po stole a když usoudil, že tam není nic, co by ho v tuhle chvíli přitahovalo, zvedl se a zamířil pryč z místnosti.
„Ty nebudeš jíst.“
„Jak vidíš...“ zašeptal unaveně a dál už si jí nevšímal. Nevšímal si ani těch pohledů, které se na něj upíraly, jako na jediného, který v tuhle chvíli odchází.
Vyšel ze dveří a zabočil do prava. Do začátku první hodiny zbývalo ještě dost času a tak se rozhodl, že se projde. Pomalu procházel úzkými uličkami a nechával svou mysl putovat až za hranice fantazie. Najednou se ucítil tlak a hned na to spadl na zem.
„Ehm, promiň... nedávala jsem pozor.“
„Ne ne, to já nedával pozor... omlouvám se.“ Draco si se zájmem prohlížel černovlasou dívku s krásnýma smaragdovýma očima.
„Ahoj, já jsem Sam.“ Pozdravila dívčina.
„A... ehm... já jsem Draco,“ vysoukal ze sebe a stále jí upřeně koukal do očí.
„No, tak... snad někdy příště, teď ještě musím něco zařídit,“ pousmála se Samantha a tiše zmizela za rohem.